Ani já nemám každý den radosť.
Jsem si jistý, že máme co dělat. Oni obzvlášť. Ti mladší. Stejně si nedají pokoj. Jsou různí…. nádražáci, prodavači, učitelé, atomový vědci a lidský lékaři, mámy s dětima i tátové bez dětí.
Přišli s nářadím, s nápadně šikovnýma rukama a mají chuť. Něco udělat, co má podle nich smysl. Všude se roztahuje klimazměna, ale jak jí alespoň trochu postrašit, aby couvla nebo se tak neroztahovala, že? Pro jednoho útok kopím na větrný mlýny. Ale jak jich je víc, a tak trochu vědí, nebo pamatují, najde se cesta.
Sobota ráno. Začíná se Bagrem. Hrubá síla stroje krájí usazeniny padesáti let a dělá z následku výkřiků socialistické.péče a zcelování orné půdy prozatímní hrázky bahna kolem strouhy. Skupina dospělých kosí kopřivy a připravuje větve do základů hrázek, děcka po kolena v bahně, šťourají se ve stružkách vody. Po obědě zdá se hrubá práce u konce. Tůňky s úkolem zastavení rychlého odtoku vody a zvýšení hladiny spodní vody mají jasnou polohu a jen déšť ukáže.
Úterý ráno. Celou noc pršelo. Je jasný, že ně-ja-ký obavy jsme měli. Ale jak vám v titulku píšu, nemám každý den radost. Tentokrát jsem ji měl, tu radost, a rád se se všemi podělím. Tůňky vodu drží, zpomalují průtok a objevuje se volná hladina tůněk.
Bez nějakého velkého vykládání dostávám odpověď na otázku.. Proč? Dalo by se říci „protože bagr“, ale jde o pestrost a stabilitu celé krajiny. Dát možnost více druhům žít tu s námi. Takže spíš „protože voda“.
Podpořeno z grantového programu České spořitelny „Dokážeme víc“, ve spolupráci s Nadací Via.
Za Ekocentrum Pod Marjánkou, www.podmarjankou.cz, Antonín Cífka
Ekocentrum Pod Marjánkou BLOG 